2006/09 – „Jak mne Městská policie zachránila“

Datum: 03/09/2009 | Kategorie: Moje články v bohunickém zpravodaji | Autor: Antonín Crha

Občas se stane, že se před vašim domem objeví staré auto, ke kterému se evidentně nikdo nehlásí. Auto tam bez pohybu stojí měsíce, postupně chátrá a zbytečně zabírá parkovací místo.
Jak se ho ale zbavit?  
Protože správcem komunikací je společnost Brněnské komunikace a.s. (dále jen BKOM) patří tato záležitost do její kompetence. Celý proces má však svoje zákonitosti.
Tedy: Když je této společnosti nahlášeno, že se někde nalézá vrak bez zjevného majitele, zaregistrují jeho polohu a na sklo u řidiče nalepí výzvu k odstranění vraku. Současně  je výzva zveřejněna na vývěskách všech 29 městských částí, kde musí viset 2 měsíce a 15 dní. Až se společnosti BKOM vrátí zpět od všech městských částí potvrzení, že u nich výzva visela předepsanou dobu, je vrak odtáhnut a zlikvidován.
Podobný vůz, v našem případě bílý trabant, se na začátku jara objevil na ulici Humenná v jihozápadní části Bohunic. 2-3 měsíce trvalo, než bylo zřejmé, že se k němu nikdo nehlásí. Poté byl zahájen proces jeho odstranění, který měl být ukončen odtahem vozu někdy na konci srpna. Potud suché úřední postupy.

U úterý 15. srpna kolem 1245 jsem se na cestě Bohunicemi dostal i na ul. Humennou. Již z dálky vidím „našeho“ trabanta otevřeného. „Fajn“, říkám si, „majitel na výzvu zareagoval a auto si odváží“. Když jsem však přišel blíže, zjistil jsem, že se jedná o 3 dohněda opálené muže. Bylo evidentní, že auto nemůže být jejich a že si zevnitř berou to, co se jim hodí a dá se zpeněžit. Jednalo se např. o vekou krabici poměrně zachovalého nářadí.
Vzal jsem mobil a zavolal do St. Lískovce na Městskou policii, aby prověřila, zda jsou dotyční skutečně majiteli auta. Ona trojice mužů se však asi dovtípila, že volám na policii. Naskákali do rozpadající se dodávky, která stála opodál a pomalu odjížděli směrem kolem mne. Ještě jsem mluvil s policejním dispečinkem, když jeden z nich vystoupil a ptal se mne, zda volám policii. Klidně jsem odpověděl, že volám a že se mi nelíbí, když si berou to, co není jejich – tedy že kradou. Postupně z dodávky vystoupili i ostatní dva muži a já se začínal cítit v jisté nevýhodě. Jak diskuze houstla, začal jsem přemýšlet, zda mám po vzoru Jana Žižky zaujmout výhodnější pozici a nenechat se obklíčit, nebo bojovat přímo jako Old Shatterhand či Aragorn z Pána prstenů. Situaci však bravurně na dálku vyřešil operační důstojník na dispečinku policie. Jak slyšel, že hovor nabírá na obrátkách, přikázal hlídce ať zrychlí. Jakmile moji diskutující uslyšeli zvuk policejní houkačky, ustoupili z bojiště a měli snahu odjet. Upozornil jsem je, že policejní hlídka sem jede kvůli nim a že je stejně dohoní. Po krátké diskuzi usoudili, že mám pravdu a vyčkali. Přiznám se, že jsem strážníky, kteří byli na místě konfliktu do dvou minut od kontaktu dispečera, viděl mimořádně rád. Sice jsem byl zbaven možnosti vyniknout, jako výše uvedení hrdinové, ale přesila byla značná a vítězství nejisté.  
Abych však dokončil svůj příběh. Poté co jsem oznámil policii podstatu problému jsem odešel za svou prácí. Naopak, naše trojice likvidátorů vraků ještě dlouho vysvětlovala  policii své upřímné jednání.

                                                                                                                            Antonín Crha
                                                                                                                            místostarosta